Na navigaci svítí posledních 20 kilometrů k našemu hotelu a před námi se pod kopcem otevírá údolí s proslulým Las Vegas. Snažíme se z průvodců a zpráv od kamarádů čerpat hlavně doporučení, kam se vydat a kam naopak spíš ne, ale dáváme městu hříchu šanci udělat na nás dojem bez předchozích očekávání i bez předsudků.
Ubytovali jsme se na konci slavného Stripu za cenu, za kterou běžně rezervujeme motely u dálnice, v hotelu SLS (vzhledem k tomu, že svým ubytováním dáváme managementu naději, že něco utratíme v kasinu v přízemí jsou tu ceny opravdu víc než přívětivé). Karta pípla a dveře se nám otevřely do krásného pokoje s výhledem na Stratosphere Tower, ze které se v pravidelných intervalech vrhají dolů milovníci adrenalinu.
“The Las Vegas Strip” je skoro 7 kilometrů dlouhá ulice proslavená velkou koncentrací kasin a hotelů a jeho historie se začala psát ve čtyřicátých letech 20. století. Přehlídkou luxusních hotelů se ale stal až na přelomu tisíciletí s otevřením slavného hotelu Bellagio a dalších ikonických budov. Pulsuje životem opravdu nonstop a neuvěřitelná koncentrace poutačů, neonových nápisů, nasvícených památek a hudby vycházející snad z každého vchodu působí dojmem, že tu nikdy není ten správný čas jít spát.
Na dlouhou noc jsme se posilnili v typickém dineru a vydali se do srdce všeho hazardu. Jako první se před námi otevřely dveře resortu The Venetian, repliky Benátek se vším všudy. Obchodní centrum s kanálem a gondolami, obchody, které vypadají jako benátské domy a stropem, který je perfektní iluzí italské podvečerní nálady.
Na gondolách se projíždí návštěvníci a pozorují výlohy obchodů na břehu, na “náměstí” sedí v kopiích italských kaváren ti, kdo už nakoupili u italských značek… Když z benátského podvečera najdeme cestu ven, do lasvegaské noci, stojí před námi replika slavné červené věže Torre del’Orologio na Piazza San Marco. Ve vodě venkovního kanálu se odráží neony, radnici zdobí nabídka thajské masáže a do oken blikají videa s dnešní nabídkou představení. K čemu jezdit do Evropy, když tady stačí vysednout z gondoly pod stále modrým nebem a kasíno, ve kterém může každý snít o jmění a lepší budoucnosti, je hned za rohem.
Pokračujeme dál po stejné straně ulice, nad námi se tyčí majestátní zlaté M, neomylně lákající hladové turisty na rychlý Big Mac s colou a o pár kroků dál se třpytí světla na Eiffelovce. Přes hustou dopravu zahlédneme ikonické Bellagio, ale výhled na fontány nám zakrývá auto se zřejmě nejdůležitějším telefonním číslem ve Vegas. Holky, které vás budou chtít poznat, přímo k vám a zavolat můžete kdykoliv. Konkurence je tu každopádně tvrdá, kontakt na další holky, co by se chtěly seznámit, nám do ruky mačká paní u vchodu do supermarketu. Kupujeme si vodu v naději, že trochu rozředíme všechny ty bizarnosti, ale hned za dalším přechodem máme možnost vytvořit si vlastní design trička a kalhotek.
Vyhodnotíme, že modrá tílka, která dohromady tvoří nápis Best Fucking Bitches, nezapadají do našeho šatníku, stejně tak oželím kraťasy s nápisy Yes Daddy. Na druhé straně silnice nás láká hotel a kasino New York – New York a my se nápisy, budovami a replikou Brooklyn Bridge necháme přesvědčit, že je čas prozkoumat i druhý břeh Stripu.
Opravdu do detailu doladěné okolí hotelu svým pokusem o newyorskou atmosféru potěší oko, rozhodně do Las Vegas zapadá víc, než benátské gondoly, a tak se necháme unášet s dalšími návštěvníky dovnitř, do kasina. Do sekce s automaty se chodí spíš v naději na potěchu peněženky, než oka, o kousek dál jsou ale interiéry opravdu vychytané. Little Italy, China Town, Soho,... pivo vám tu natočí v kterékoliv čtvrti vás napadne.
Na Kubovo doporučení vytahujeme první dolary v Cosmopolitanu, kde poprvé vyzkoušíme, jaké to je, zahrát si v Las Vegas. Celkem nás nepřekvapí, že automat spíš bere, než dává, jsme tu přeci jenom spíš kvůli atmosféře. Pár jich ještě vyzkoušíme, zhodnotíme, že Cosmopolitan nebyl na začátek vůbec špatný a pomalu hledáme cestu ven, kousek odsud za chvíli začíná show fontány u Bellagia. Užijeme si několikaminutovou show na písničku od Lady Gaga, do které v rytmu tančí voda svou choreografii, a skládáme si do mozaiky další kousek „toho pravého Las Vegas“.
Kvůli fontáně se ale, až na ty, kteří show pozorují, tempo v ulicích města hříchu ani trochu nezpomalí. Na odchodu potkáváme skupinu dívek v různobarevném spodním prádle s falešnými křídly, které zrovna pózují s asi dvanáctiletým chlapcem u přechodu. Fotí je jeho matka. O kousek dál nám pán horlivě nabízí letáčky s telefonním číslem na další holky, kterým můžeme zavolat kdykoliv.
My raději dáváme přednost sázení, vstupujeme do honosně znějícího Caesars Palace. Už u vchodu je nadmíru jasné, že Césarovi je tu podřízeno všechno a dekorace dělají čest názvu hotelu. Kolem recepce procházíme do kasína a před námi se otevírají nekonečné možnosti, blikající automaty nás zvou k sobě s příslibem, že už ráno můžeme být bohatí. Postarší dámy, které u automatů nebo u blackjacku sedí už minimálně několik hodin, ale dost možná už několik let, připíjí na další hru a s potáhnutím z cigarety stejně bleskově mizí i jejich (zřejmě nepotřebná) část důchodu a úspor.
Užíváme si zábavu v „retro sekci“ s automaty, které nám připomínají staré hollywoodské filmy a já si plním jedinou věc, kterou jsem si v Las Vegas chtěla vyzkoušet, a to zatáhnout za páku, která na postarším stroji spustí hru. Že jsem se pro hazard nenarodila je jasné hned, když páka nejde dát zpátky nahoru. Asi se mi podařilo rozbít zařízení i s tím nejnižším vkladem, který jsem mohla dát. Dolar tak prohrávám trochu nudně s tlačítky a jdu zkusit štěstí jinam.
Když se z rozlehlého Cesarova paláce o něco později snažíme najít cestu ven, dochází nám, že jsme vlastně dokonale podlehli trikům interiéru. Vůbec nemáme ponětí o čase, venku, někde za všemi těmi neony, je pravděpodobně hluboká noc, ale stejně tak by mohlo svítat.
Projdeme zbývající část stripu a úplně neamericky zamíříme do hotelu po svých. Dveře otevíráme po celém dni s víc než dvaceti kilometry v nohách v čas, který by se dal označit za hodně pozdní noc, stejně tak jako za velmi brzké ráno.
Ještě že v Las Vegas je check out z hotelu milosrdný a nechají nás tu skoro do poledne. Možná, když zbyde čas, ještě zítra vyzkoušíme „naše“ hotelové kasíno a odpočatí si zahrajeme ruletu, když už jsme jednou tady... Teď ale už dobrou, po noci v rušném centru usínáme v tichu našeho pokoje dřív, než bys řekl Vegas.
PIN IT FOR LATER 
