Minulý víkend jsem se konečně podívala do Lake Districtu, který jsem měla na seznamu už od chvíle, kdy jsem si poprvé našla na internetu fotky. Je to národní park známý především jezery s dechberoucími výhledy z okolních kopců, které jsme (v naší mezinárodní dívčí skupině :D) obdivovaly celé tři dny. Ale pojďme to vzít od začátku a vrátit se k pátečnímu večeru, kterým náš prodloužený víkend začal.
Last weekend I finally had a chance to see Lake District, which was on my list ever since I first saw pictures from there online. It’s a national park famous for its lakes (surprise, surprise) and breathtaking views from the surrounding mountains. We had three full days to explore the area but let’s go back to Friday evening when our bank holiday weekend started.
Ve vlaku jsem se potkala se zbytkem výpravy a prvním setkáním s národním parkem byl Oxenholme, vlaková zastávka, která je takovou “vstupní bránou” do Lake Districtu (nebo to alespoň mají napsané na ceduli, haha). Měly jsme na tři dny půjčené auto, takže dalšími vlaky už jsme se zabývat nemusely, a vyrazily jsme směrem k ubytování. Po počátečních komplikacích s navigací a s prodavači v ASDA, kde nám nechtěli bez pasu nebo anglického dokladu prodat víno (nutno podotknout, že jsme byly všechny rozhodně přes dvacet a měly jsme spoustu jiných dokladů), jsme před půlnocí dojely do Brotherswater Inn, který nám pro následující dny posloužil jako skvělý výchozí bod pro všechny výlety. Na terase, odkud jsme z okolních kopců poslouchaly ovce, jsme stihly ještě povečeřet a vypít těžce vybojované víno a těšily se na sobotní ráno a první výšlap.
I met with the rest of the group on a train and our first stop in Lake District was Oxenholme, a train station which is the “entrance to Lake District” or at least that’s what it says on the sign, haha. We rented a car for three days so we didn’t need to catch another train and we were headed towards our accomodation. After some issues with our GPS and sales assistants in ASDA, where they didn’t want to sell us a bottle of wine without a passport or a UK driving licence (bear in mind we were all over twenty and had plenty of other IDs), we got to the Brotherswater Inn, which was a great starting point for all our trips in the next three days. We ended the Friday evening with a dinner and wine on a terrace where we could only hear sheep from the hills and we were excited for our first hike in the morning.
V sobotu jsme se probudily do nádherného počasí a konečně viděly, jak nádhernou přírodou je náš hotel obklopený. Ničím jsme se nezdržovaly a po snídani jsme se rozhodly vyrazit po osmnácti kilometrové trase, která začínala a končila přímo u hotelu, a slibovala krásné výhledy.
On Saturday we woke up to blue skies and sunshine and we could finally see that the inn is literally surounded by hills and beautiful nature. After breakfast we decided to go on a hike which was 18 kilometers long, started in front of our hotel and promised amazing views.
Fotek jsme měly desítky hned po prvním kilometru, a to jsme ještě ani neviděly první vodopád. U vesničky Hartsop, která byla necelé tři kilometry od hotelu, se cesta z údolí stočila do kopců, na kterých jsme za dalších pět hodin překonaly přibližně 500 výškových metrů. Cestou k nejvyššímu bodu trasy jsme potkaly přibližně tisíc ovcí, jeden vodopád, pozůstatky zdí starého kostela a sto míst, kde jsme se zastavily a fotily, protože jsme si pokaždé říkaly, že lepší už to snad být nemůže (a pokaždé bylo).
We had tens of photos after the first kilometer and we hadn’t even seen the first waterfall. After approx. three kilometers, near the Hartsop village, the trail led us to the hills, where we spent the next five hours and the height we climbed was almost 500 meters. On our way to the highest point we saw approx. one thousand sheep, one waterfall, ruins of an old church and one hundred spots where we stopped to take pictures because we thought it possibly couldn’t get better than that.
.jpg)
Za nejvyšším bodem, na kterém jsme si udělaly “obědovou” pauzu, vedla stezka dál okolo jezera Angle Tarn s několika ostrůvky, které se před námi najednou objevilo a stejně tak najednou za dalším kopcem zase zmizelo.
We climbed to the top of the highest peak where we had a “lunch break” and followed the route to Angle Tarn lake with a few islands which appeared all of a sudden in front of us and disappeared again when we walked across the next hill.
V poslední třetině cesty nás čekal už “jenom” sestup dolů, který zpočátku vypadal celkem nenáročně, až do chvíle, kdy jsme objevily ceduli, že most, přes který jsme měly přejít na cestu, je uzavřený, takže musíme pokračovat podél kopce. Pro mě, člověka s botami, které rozhodně nebyly nepromokavé, to byl asi nejnáročnější úsek. Podmáčená půda, bahno a kluzké kameny nám daly na závěr docela zabrat, ale bez mokrých bot by to nebyl ten pravý výlet po jednom z nejdeštivějších míst v Anglii, haha.
The last part of the hike was “just” a way down, which seemed quite ok until we discovered a sign saying the bridge we were supposed to cross and get to a road is closed and that we need stay on this side of the hill. For a person without waterproof shoes (aka me) this was probably the hardest part of the walk. The waterlogged soil, mud and slippery rock didn’t make this the easiest walk of all but it probably wouldn’t be a trip to one of the wettest places in England without wet shoes, haha.
Po návratu na hotel už nás čekala zasloužená sprcha, suché boty a cesta (tentorkát autem) do Windermere na pořádnou večeři. Bohužel se mi nepodařilo nikde najít přesnou trasu, kterou jsme prošly, ale nejvíc se jí přiblížila tato.
After we got back to the hotel we were ready for a shower, dry shoes and a trip to Windermere for a proper dinner. I unfortunately couldn’t find the exact walk but this one is almost the same.
