Sedmdesát kilometrů po tom, co jsme minuli poslední „městečko“ (rozuměj benzinku, obchod, kemp a několik domů v různém stádiu opuštěnosti), jsme se ocitli v Panamint Springs... Tečka na mapě téměř neviditelná, ještě aby ne, když jsme tu našli jen poměrně opuštěně vypadající benzinku, malou restauraci a několik pokojů s (poměrně drahým a dlouho dopředu vybookovaným) ubytováním.
Panamint Springs je svět sám pro sebe. Z terasy malé restaurace je výhled na kopce, ze kterých jsme právě sjeli dolů, a na údolí, přes které někdo podle pravítka načrtnul silnici do srdce Death Valley.
Když do nás zapadla poslední hranolka a slunce zašlo za obzor, všichni obyvatelé se začali ukládat ke spánku a jasnější signál, že bychom i my měli začít řešit, kde budeme spát, jsme nepotřebovali. Vydat se kupředu do Údolí smrti rozhodně nebyl nápad století, zkusili jsme to tedy opačným směrem. Vyjeli jsme zpátky na kopec, kde jsme ještě večer zahlédli vyhlídkové parkoviště a Father Crowley Overlook (jak jsme se dočetli ráno na ceduli) byl nakonec naším prvním „autoubytováním“. Můžeme ho všemi deseti doporučit, stejně jako nocování takhle blízko Death Valley.
Z praktického hlediska jsou tu toalety, parkoviště je dost velké, takže ho můžete sdílet pohodlně s dalšími auty a z romantického hlediska tu uvidíte noční oblohu tak nádhernou, jakou jsme snad nikde neviděli. Desítky kilometrů odsud neexistuje žádný zdroj světla, který by kazil hvězdnou podívanou, a tak se stačí rozhlížet po nebi nad sebou a hrát si na hvězdáře. My jsme si otevřeli pivo a koukali jsme na hvězdy, dokud se neochladilo a dokud nám nově příchozí, kteří zaparkovali vedle nás neprozradili, že s baterkami okolo nás hledají škorpiony (mezi tím našli taky naše GoPro, které jsme měli o kousek dál na kamenech na timelapse, ale to se nám prý chystali jen donést. GoPro máme, tak jim věříme).
Východ slunce je tu stejně fascinující, jako západ, a tak se vyplatí si přivstat nejen kvůli tomu, že v údolí rychle stoupají teploty nad snesitelnou hranici, ale i pro zážitek, který vás nabije energií na celý den (tímto děkujeme slovenskému karavanu, jehož osazenstvo si taky přivstalo a nabilo nám u sebe baterii do foťáku – té bohužel k nabití energií všechna ta přírodní krása nestačila).
Z kufru jsme vydolovali jablko a kousek bagety ke snídani, mrkli jsme naposledy na mapu a do průvodce, udělali přibližný plán a vydali se vstříc místu, které známe od malička z encyklopedií.
Nakonec jsme po národním parku najezdili desítky kilometrů od jedné fascinující zastávky k další a tady je seznam toho nejlepšího, co jsme v Údolí smrti za jeden den stihli vidět.
Mesquite Flat Sand Dunes
Podle toho, ze které strany do parku vjedete, budou duny Mesquite pravděpodobně první nebo poslední zastávkou. My jsme u nich parkovali auto v sedm hodin ráno, parkoviště bylo téměř poloprázdné a měkce tvarované duny odvážně kontrastovaly s ostře řezanou měsíční krajinou, která je obklopuje.
Naplánujte si příjezd ráno nebo v podvečer, písek může být přes den nepříjemně rozpálený.
Artist's Drive
Devět mil dlouhá jednosměrná silnice se klikatí mezi barevnými skalami, které tu vymalovaly různé soli a minerály. Cestou si můžete vybrat z několika příležitostí k procházkám mezi skály a podívat se na jejich fascinující zbarvení zblízka.
Badwater Basin
Nejníže položené a pravděpodobně i nejnavštěvovanější místo parku, solná pláň Badwater Basin. 85.5 metrů pod hladinou moře jsme se tu procházeli po soli tak bílé, až z ní po chvíli bolí oči a viděli naši první fata morganu. Úpatí skal na druhé straně údolí opravdu vypadá jako oáza se zelenými stromy sklánějícími se nad širokou řekou a v horku, které tu panuje, mohlo nalákat zoufalé poutníky k sobě na zbytečnou cestu.
Na Badwater se můžete podívat z vyhlídkové plošiny, pokud ale nespěcháte proměnit peníze za žetony do Las Vegas, doporučujeme vydat se na procházku po solné pláni. Po pár stech metrech je je sůl podstatně méně „ochozená“ a každý, kdo sem dojde, si najde kus pláně sám pro sebe. Vezměte si ale dostatek vody a klobouk! Jste tu na přímém slunci, nechránění žádným stínem a rozhodně se nevyplatí zapomínat na pitný režim.
Devil’s Golfcourse
Ostrá, zubatá a slaná krajina. Tak by se dalo popsat „ďáblovo hřiště“ několika slovy. Ostré hrany balvanů, které tvoří vysušená sůl s bahnem nejsou místem pro příjemnou procházku, ale pár kroků se mezi ně odvážit můžete. Říká se, že když se uchem přitisknete k zemi, uslyšíte krystalky soli praskat horkem.
Zabriskie Point
Jeden z nejznámějších výhledů na zvlněnou měsíční krajinu je jen kousek od malého parkoviště. Pokud máte čas, vydejte se sem brzy z rána, kdy si slunce hraje se stíny na kopcích a kdy sem ještě nemíří skupinky turistů. My jsme přijeli o něco později, i tak je ale krátký výstup na vyhlídku snesitelný a pokud zrovna nechytnete autobus plný turistů se stejným cílem cesty, nebude vám nikdo ve výhledu příliš zavazet.
Dante’s View
Z hlavní trasy je to na Dante’s View trochu zajížďka, protože jsme ho ale měli v seznamu doporučení (díky Ondro!), rozhodli jsme se ještě trochu benzínu z nádrže obětovat a udělat si čtyřicet kilometrů dlouho zajížďku. A ještě že tak! Z vrcholku hory (1669m abychom byli přesní), kam se dá pohodlně dojet autem, se otevírá fascinující výhled do údolí . Najednou získáte úplně jinou perspektivu a trochu se vcítíte do kůže poutníků, kteří se přes Death Valley pokoušeli kdysi přejít. Cestička vyšlapaná u Badwater Basin, po které jsme šli, je zeshora vidět jako na dlani, a když jsme si uvědomili, jaký kousek jsme ve skutečnosti ušli, jaké bylo horko a jak nekonečná nám připadala cesta zpátky k autu, není divu, že poutníci, kteří se dočkali záchrany, dali místu jméno Údolí smrti.
PIN IT FOR LATER
