V sobotu po dvou hodinách zkoumání problému, googlení obrázků a eliminování počtu možných řešení, byl vysloven verdikt - praskla hadička vedoucí od motoru do posilovače řízení (ještě že mám k sobě i manuálně zručnější polovičku, protože pořád nevím, co to přesně znamená, kromě praktického důsledku, že auto nebrzdí).
Protože jsme s sebou na dovolenou nevzali automechanika, vydali jsme se nějakého hledat. (na ruční brzdu a všechny blikačky) Až když jsme dojeli do nejbližšího autoservisu a pán, který tam náhodou něco opravoval a tvářil celkem překvapeně, že po něm něco chceme, nám došlo, že je sobota. A Italové nepracují ani v týdnu, natož o víkendu. Menší problém byl to, že pán nemluvil moc anglicky (možná viděl turisty poprvé v životě) a my se zatím nenaučili frázi “Nefungují nám brzdy, máme prasklou hadičku vedoucí od motoru do posilovače řízení a potřebovali bychom to opravit.” Přišel tedy na řadu rozhovor s pomocí rukou i nohou.. “This is broken..” “Big problem, Tuesday” Naše již tak velmi zoufalé výrazy byly najednou ještě o něco zoufalejší a tak s námi přestal komunikovat a odešel do dílny. Možná řešil alternativní možnosti opravy, možná dělal něco úplně jiného, každopádně se po půl hodině vrátil s něčím v ruce, strčil to pod kapotu na postižené místo a řekl “it is OK”. Nevíme, jak to udělal, ale brzdy začaly brzdit a nás zalil pocit štěstí, protože při představě tří dnů strávených bez auta někde u východního pobřeží místo apartmánu uprostřed slunného Toskánska, nám do zpěvu nebylo.
Po této večerní/ranní velmi napínavé příhodě jsme po obědě konečně vyrazili směr Volterra a tolik očekávané Toskánsko (a nově fungující brzdy nám pomohlo otestovat 350 kilometrů, které byly před námi). Přes Booking.com jsme si zamluvili ubytování na dvě noci v apartmánu, jehož fotky neodpovídaly realitě v tom nejlepším slova smyslu. Čekal nás areál se třemi nově postavenými vilami, ve které každý apartmán měl celé patro a příjezdovou cestu pro sebe (vily vypadaly dokonce tak krásně, že jsme je dvakrát minuli s tím, že něco tak pěkného jsme si rozhodně nezamluvili). Přivítala nás také velmi příjemná majitelka a to tak, jako bychom se znali minimálně několik let.
Rozhodli jsme se štěstí ten den už příliš nepokoušet, takže jsme se vydali najít jen supermarket, abychom měli co večeřet (a čím to zapíjet), povečeřeli na jedné ze dvou (!!) teras, které náš apartmán měl, a plánovali nedělní výlety po toskánské krajině.
a.jpg)
