I want to read this in English
Pulu máme fakt moc rádi. Já jsem tu byla podruhé, Pavel už potřetí a pokaždé skončíme u toho, že dlouho diskutujeme o tom, jak je to město krásné. Poprvé jsme tu byli vlastně i trochu náhodou, když jsme dojeli ve Slovinsku k chorvatským hranicím a rozhodli jsme se pokračovat, mrknout na chvíli, co je v téhle části Chorvatska zajímavého, a na Pulu jsme si odváželi nejhezčí vzpomínky.
Pula je sice největší město na istrijském poloostrově, ale teď, když je všude všeobecně mnohem méně lidí a ještě jsme vyrazili mimo sezónu, bylo to tu klidnější, méně turistické, víc takové “normální město” a aréna nás zase dostala (museli jsme si to vyfotit, všimněte si, že jsme fakt jediné auto na parkovišti. A to ne na ledajakém, je to parkoviště hned vedle arény a mohli bychom asi zaparkovat přes libovolný počet parkovacích míst).
Bylo otevřeno (v roce 2020 to je s podivem, ale hurá), takže jsme samozřejmě hned zamířili dovnitř. Vstupné je 70 kun, tedy necelých 240 Kč, a stopro doporučujeme možnost jít dovnitř využít, i když samozřejmě je do arény vidět i z okolních ulic. S námi byli v celé aréně 4 další návštěvníci, v jednu chvíli jsme byli dokonce i úplně sami.
Pokaždé, když sem vkročíme, je to dechberoucí zážitek. Je to tu protkané příběhy, historií a do kamenů, které sem před 2 000 lety přivezli na lodích, aby římský amfiteátr postavili, je vložená celá pomíjivost říší, času a zvyků. A možnost posedět si v té historii v úplném tichu a sami byl jeden z nejhezčích momentů na Istrii.
Po Pule se taky bezvadně prochází. Pavel, tím že tu byl potřetí, už město zná celkem dobře, takže funkce navigátora v uličkách připadla jemu a jak jsme se procházeli po kamenech v ulicích, zase jsem si mohla představovat, jak se tu asi celá staletí žilo. A kolik tisíců lidí už po těch kamenech prošlo, kolik nohou na nich zanechalo stopy a upravilo jejich tvar (ano, dlážděné ulice a kamení, to je moje, nad tím dokážu přemýšlet nepatřičně dlouho).
Pozůstatků Římské říše je tu víc, nejenom aréna. Taky před Kristem postavený Sergiův oblouk (nebo taky Zlatý oblouk), který sloužil jako brána do města, a další podobné, na které narazíte jednoduše při procházce, jako by byly tou nejpřirozenější součástí města. Ale naše nejoblíbenější je náměstí s Augustovým chrámem. Dříve tu bývalo starořímské fórum, dnes spolu s chrámem prostoru dominuje budova, ve které je sice neromanticky městský úřad, ale je také krásná. A tady, ještě víc než jinde v Pule, se cítíte jako kdybyste najednou prošli z Chorvatska do Itálie.
Procházku po centru jsme zakončili v přístavu, kde právě rybáři připravovali lodě na večerní vyplutí na moře. U toho jim asistovaly desítky racků, kteří se snažili, aby žádný kousek ryby nebo vylovených mořských plodů nepřišel při úklidu nazmar a my jsme tak mohli trochu víc nakouknout do každodenního života v přímořských městech, který, když centrum žije přívalem turistů, běžně trochu zaniká.
Úplně poslední zastávkou v Pule byl sportovní areál, kde Pavel strávil při druhé návštěvě naprostou většinu času během sportovního univerzitního mistrovství světa, a tak jsme si dali jedno vzpomínkové Karlovačko (respektive Pavel si dal, já jsem řídila), probírali jsme historky z mistrovství, zavzpomínali jsme na úplně první cestu do Puly a když už zase sluníčko začalo kouzlit nádherný západ nad mořem, rozhodli jsme se, že už je čas (a taky trochu zima) vyrazit zase zpátky “domů” do Rovinje na večeři a nějaké dobré chorvatské víno.
PIN THIS FOR LATER
