I want to read the post in English
Phong Nha. Národní park, o kterém jsme před příletem do Vietnamu nikdy neslyšeli, a ze kterého jsme si nakonec odvezli jedny z nejlepších zážitků díky treku, který nás provedl džunglí až do nádherné jeskyně.
Největší jeskyně na světě
Na seznam Unesco se Phong Nha-Ke Bang dostal v roce 2003, ale fascinující krasové hory tu začaly vznikat už před 400 miliony let, což z nich dělá nejstarší krasový systém v Asii. Ještě jedno důležité NEJ tenhle národní park drží - najdete tu největší jeskyni na světě Hang Son Doong. Můžete se k ní vydat na čtyřdenní trek, který je ale potřeba plánovat velmi dopředu a uvolnit na něj nezanedbatelnou část rozpočtu. Do jeskyně, ve které by se schoval i Boeing 747 a která má vlastní ekosystém, míří mnoho dobrodruhů, takže například na celý rok 2019 už nyní, v lednu, zbývá jen 300 míst a další se zapisují na waiting list pro rok 2020. My jsme se rozhodli podniknout jiný trek, ale se stejnou společností, která má jako jediná certifikaci expedice do Hang Son Doong podnikat - Oxalis Adventure Tours.
Hang Tien Discovery Tour
Po dlouhém přemýšlení a skvělé online podpoře ze strany Oxalisu jsme si z jednodenních treků vybrali Hang Tien 1-Day Discovery, abychom navštívili jeskyni, která je se vchodem o výšce 70 metrů největší v jeskynním systému Tu Lan. Vyráží se sem pouze v malé skupince dvakrát týdně, takže je lepší zamlouvat si trek dopředu, a doteď si myslíme, že jsme si nemohli vybrat lépe, byl to jeden z nejnáročnějších, ale rozhodně také nejlepších dní, které jsme si ve Vietnamu užili.
Brzy ráno nás u hotelu v Phong Nha vyzvedlo auto, kterým jsme se vydali na 70 kilometrů vzdálenou “základnu” Oxalis v Tan Hoa. Hodina a půl v autě, kdy jsme okýnkem pozorovali probouzející se park, nám tak akorát stačila, abychom se úplně probrali a začali se těšit na dobrodružství, které nás čekalo. Po příjezdu dostala celá naše skupinka krátké školení o bezpečnosti, o tom, co nás cestou čeká i na co si dávat pozor. Dopili jsme ranní kávu, přezuli si boty (každý si může vybrat, zda půjde ve svých botách, nebo se přezuje do erárních gumovo-plátěných pohorek), přebytečné věci uložili do skříněk a znovu sedli do auta.
Přibližně po půl hodině jsme vyskákali z auta na cestu doslova uprostřed ničeho a v malé skupince 10 lidí (8 účastníků, průvodce a nosič) vydali se vstříc džungli.
Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že si tu cestičku vyšlapanou do kopce a z kopce, mezi kameny a spadlými kmeny, budeme pamatovat do konce života. Obzvlášť moment, kdy se celá skupina zastavila na kopci, odkud byla průzorem mezi stromy vidět obrovská jeskyně se vstupem, který nebylo možné přehlédnout. Tak jasně viditelná z místa, ve kterém jsme stáli, a přeci tak ukrytá před zraky všech, kteří se neodhodlali hledat cestu zdánlivě neprostupnou zelení.
Asi nejtěžším úsekem celé cesty byly poslední desítky metrů před samotnou jeskyní. Hledali jsme místa, kde se zachytit a kam udělat další krok mezi kluzkými kameny, které jako by někdo z jeskyně obrovskou rukou vysypal před vchod a které bylo stejně těžké zdolat cestou nahoru, jako cestou dolů.
Všichni jsme dostali slušivé helmy a čelovky - helmy pro všechny případy, čelovky jednoduše proto, že tady si na každý krápník musíte posvítit sami. Uvědomili jsme si, že jsme nikdy nebyli v jeskyni, kde by krápníky nebyly nasvícené, s ohrádkou a cedulkou nesahat. Tady osvětlovalo deset kuželů cestu před námi, malá jezírka s vodou, nad kterými jsme cestou bilancovali, žebřík i úzkou cestičku nahoru na druhý konec jeskyně.
Cestou zpátky jeskyní nás doprovázeli netopýři, žabky a malí obyvatelé jeskyně, kteří zůstávali ukrytí ve stínech. Před zdoláním kopce, který Hang Tien opět ukryje v přehlídce odstínů zelené, jsme se zastavili také v malém táboře u jezera, kde pro nás byl připravený tradiční (a tradičně výborný) vietnamský oběd, dali jsme odpočinout unaveným nohám, sundali helmy a využili největší atrakci tábora - toaletu, o které celou cestu náš průvodce vtipkoval jako o místě splňujícím evropské standardy. Pak už jsme naposledy zabořili nohy do bahnitých stop, které nás vedly zpátky na cestu.
Zabahnění tak, že jsme povinně všichni zabalili boty do sáčků, nás vyzvedlo auto a v základním táboře pro nás byla znovu připravená svačina, teplý čaj a hlavně teplé sprchy, do kterých jsme všichni šli tak rychle, jak nám to unavené nohy dovolily.
Pokud byste někdy měli příležitost do parku jet, neváhejte ani minutu. Treky rozhodně vyžadují nějakou úroveň fyzické zdatnosti a druhý den budou všechny vaše svaly vzpomínat na každý krok, ale každá minuta, kterou na cestě strávíte, se vám vrátí v podobě těch nejkrásnějších zážitků a pohledů na nedotčenou přírodu národního parku.
PIN IT FOR LATER
