Probudili jsme se do slunečného rána (takového, které se v Británii vyvažuje zlatem), skočili si do Asdy pro snídani a rozhodli se ji sníst po cestě ke Castell Coch, ke kterému jsme se měli autem dostat za 15 minut. Geniální systém křižovatek a kruhových objezdů nás ale zase jednou vycvičil, takže než jsme se trefili na správnou odbočku, kruháč a z něj na další kruháč, trvalo to dvakrát tak dlouho. No, alespoň jsme měli dost času sníst si tu snídani.
We woke up to a sunny morning (very unusual for Britain), went to Asda to get some breakfast which we were planning to eat on our way to Castell Coch we were supposed to reach in 15 minutes. However, the genius system of junctions and roundabouts surprised us once again so it took us some time to figure out how to get to the right turn, from there to one roundabout and than to another one, it took approx. twice as much time. Well, at least we had enough time to eat the breakfast.
Castell Coch patří do skupiny menších, ale udržovaných hradů, a zrovna se na něj chystala svatební výprava. Podařilo se nám tedy nahlédnout jen na nádvoří a chvíli se toulat po okolí. Pokud se tam čistě náhodou chystáte a pojedete autem, nebojte se vyjet až k hradu, přibližně sto metrů od něj je parkoviště a ušetříte si patnáct minut chůze do kopce z parkoviště ve vesničce pod ním. Otestováno za vás :D.
Castell Coch is one of those smaller but maintained castles and when we got there, we saw some wedding guests going inside. We therefore managed to only get a glimpse of the courtyard and decided to walk around for a short while. If by any chance you decide to visit Castell Coch as well, keep in mind there’s a parking lot right next to the castle so you can save yourself a 15-minute hike uphill from a parking lot in a village below. We tested this one for you :D
V původním plánu jsme počítali se zastávkou v Cotswold District cestou z Nottinghamu do Cardiffu, což se bohužel ukázalo jako nereálné vzhledem k nedostatečnému počtu hodin v jednom dni. Nejsme ale žádní troškaři, takže když už se pro něco rozhodneme, dojedeme tam, i kdyby to měla být 170 kilometrů dlouhá zajížďka (což byla). Cesta z Cardiffu tedy v sobotu ráno nevedla na jih, směrem k přístavu, ale na sever, zpátky do vesniček v Cotswolds. Typické domky ze žlutého kamene, které se schovávají ve zvlněné krajině, vás přenesou do shakespearovských dob a alespoň v hlavě vykouzlí obraz života na anglickém venkově (pokud si odmyslíte všudypřítomné turisty).
The initial plan was to visit the Cotswold District on our way from Nottingham which unfortunately turned out to be unrealistic due to the insufficient number of hours in one day. We don’t give up easily though, and when we decide to go somewhere, we’ll go there even if it is a 170 km long detour (and this one was). Therefore, the journey from Cardiff didn’t lead to the south to the harbour but to the north, back to villages in Cotswolds. The typical houses made of yellow stone which hide in the rolling landscape will take you back to the Shakespearean times and will help you imagine how the English countryside looked back then (just ignore the ubiquitous tourists).
Možností k zastavení je v oblasti nespočet, my jsme za svůj cíl zvolili Bibury, pravděpodobně nejfotografovanější místo v celé oblasti, které se velmi často objevuje na seznamech těch nejkrásnějších městeček na světě. Malebné domy s doškovou střechou, které lemují uličky vinoucí se do kopců, vypadají jako vystřižené z pohlednice, okolo silnice líně plyne potůček, na kterém kachní rodinky čekají na dobroty od turistů a v kavárnách se servíruje afternoon tea, jako by se tu zastavil čas. Nelitovali jsme ani jednoho kilometru, který jsme ujeli navíc, pokud se vám naskytne šance Cotswolds navštívit, chyťte se jí a nepouštějte :).
The opportunities to stop and take pictures are countless, we chose to explore Bibury, probably the most photographed place in the whole area, which very often appears on lists of the most beautiful towns in the world. Picturesque houses with thatched roofs, tiny streets winding through the hills that look like a postcard, a lazy brook next to the road with ducks waiting for treats from the tourists and afternoon tea served in cafés make you feel like the time has stopped. We still think the detour was worth it and if you ever have a chance to visit Cotswolds, grab it and hold on to it :).
Další plán byl jasný - dostat se do Plymouth, odkud v deset hodin večer odjížděl “náš” trajekt. Před námi bylo krásných 280 kilometrů, takže jsme si v kufru (který sloužil jako náš soukromý bufet) vybrali svačinu, sedli do auta a vyrazili.
Our plan for the rest of the afternoon was clear - we needed to get to Plymouth to catch a ferry at 10pm. That meant we had to get ready for a 280 km long drive, so we took some snacks out from the trunk (which served as our private buffet), got ready and were headed towards our next destination.
Plymouth je, jak už vás asi napadlo, na pobřeží, s množstvím přístavů a vyhlídek na nekonečné moře. Při čekání na trajekt jsme se stihli projít centrem až k nepřehlédnutelnému červenobílému majáku Smeaton’s Tower a promenádě Plymouth Hoe. Najdete tu spoustu restaurací a kaváren, nejlepší je ale ta, která vypadá úplně obyčejně. V Duttons Café vám naservírují ty nejlepší scones na světě - čerstvé, teplé, voňavé, s domácí marmeládou a hustou smetanou. Sedněte si ven na zahrádku s výhledem na přístav a užijte si je - bude se vám o nich ještě dlouho zdát.
A ještě jedna zajímavost, kterou se Plymouth chlubí, na kterou bych neměla zapomenout - venkovní bazén Tinside Lido. Krásný příklad art-deco stylu a jeden z deseti “nej” venkovních bazénů v Evropě postavený v roce 1935 nás nadchnul - už více než osmdesát let je v letních měsících otevřený veřejnosti a jeho přísná geometrie kontrastuje s neklidným mořem.
Plymouth is, as you might have already guessed, on the coast, with many harbours and viewpoints of the endless sea. While waiting for the ferry we had enough time to walk through the city centre to the red-white Smeaton’s Tower lighthouse and Plymouth Hoe promenade. There are plenty of restaurants and cafes but the best one is the one that looks completely normal. If you want the best scones in the world - fresh, warm and fragran, with homemade jam and clotted cream, go to Duttons Café. I suggest you sit outside in the garden overlooking a harbour and enjoy the scones - you’ll dream about them long after that.
And one more interesting sight that Plymouth is proud of and which I shouldn't forget to mention is the outdoor siwmming pool called Tinside Lido. It's a beautiful example of art-deco architecture, built in 1935 and one of the top 10 outdoor pools in Europe. We were completely mesmerized by it - it's been opened to public during the summer for more than 80 years and its strict geometry contrasts perfectly with the restless sea.
Po tom, co jsme si ještě jednou doobjednali scones jsme se s těžkým srdcem vypravili z kavárny ven směrem k autu a hledat tu “naši” loď. Úspěšně jsme se nalodili, pobrali to nejdůležitější na palubu (čti: víno, nabíječku na telefon, deku) a krásných jedenáct hodin jsme se kolébali na moři. Přímo exkluzivní zážitek pro někoho, kdo loď vytrvale označuje za nejméně oblíbený dopravní prostředek. Nicméně splnila svůj účel a ráno jsme se s velkou slávou vylodili ve Francii a před námi byla Bretaň, Normandie, Versailles i Champagne.
After we ordered the scones one more time we unfortunately had to leave the café, get into the car and look for “our” ferry. We had succesfully boarded, took the most important items on board (aka a bottle of wine, a phone charger and a blanket) and spent the next eleven hours on the sea. What an unforgettable experience for someone (me) whose least favourite mean of transport. Nonetheless it seerved its purpose and on Sunday morning we disembarked from the ship in France and were really excited about our next plan - Bretagne, Normandy, Versailles and Champagne!
