V úterý ráno už naštěstí nepršelo a tak jsme se zase vystěhovali z hotelu, dali si výbornou snídani (čekali jsme takovou tu klasickou, nějaké pečivo, jogurty a kafe, ale paní domácí nám nanosila domácí marmeládu, domácí chleba, spoustu ovoce, udělala omelety, čaj, měli jsme se královsky), nasedli do auta a vyjeli do hor.
Po propršené noci byly ráno vrcholky schované v mlze, a tak jsme mohli jen hádat, jak vysoko vlastně pojedeme. Cesta nahoru byla o to zajímavější, že kdekoliv jsme se zastavili, mezi mraky se objevovaly hory a zase mizely a výhled se nám měnil každou minutou. Kromě horalů, kteří těžko skrývali údiv nad naším obutím a tím, že si na vycházku v horách místo batohu neseme Bernarda, jsme potkali i skupinku ovcí, které si asi taky vyšláply na výlet.
Nejvyšším bodem, kam se autem ve slovinských Alpách po projetí 48
serpentin dostanete, je průsmyk Vršič. Kromě krásného výhledu na okolní hory z
výšky 1611m nám průsmyk nabídl hlavně cestu na druhou stranu hor, k pramenu
řeky Soči, kam jsme se rozhodně plánovali podívat.
K pramenu nám průvodce doporučil vydat se v pevné
obuvi a rozmyslet si to, pokud jsme důchodci nebo děti. Pevnou obuv si
představujeme každý jinak, a tak Pavel vyrazil ve svých nesmrtelných modrých
gumových pantoflích, já jsem se rozhodla tentokrát nepřivodit infarkt dalším
horalům a vzala jsem si aspoň svoje tyrkysově modré tenisky (k nim jsem ale
pořád měla rifle, takže to moji horskou image moc nevylepšilo a do klubu
slovinských horalů mě asi nepřijmou).
Asi tak po pěti minutách chůze se schody začaly pomalu
ztrácet, až se z nich staly jen kameny a dál jsme pokračovali po skále a
přidržovali se lana. Tenhle trochu adrenalinový zážitek rozhodně stál za to, nejkrásnější
pramen řeky, jaký jsme kdy viděli, se najednou objevil za jedním záhybem hory.
Osm metrů hluboké, neuvěřitelně tyrkysové jezírko, ze kterého vytéká voda mezi kameny a po pár metrech padá vodopádem dolů, navíc s výhledem z tisícimetrové nadmořské výšky do údolí a na okolní hory, dělá z pramene Soči neuvěřitelný zážitek.
Po jejím toku pokračoval náš výlet od pramene dál, podél téhle krásně čisté, ale fakt dost ledové řeky, označované za jednu z nejkrásnějších v Evropě. Cestou jsme ještě potkali i šílenou skokanku do vody (pravděpodobně ze Švédska), která si na dovolenou očividně přivezla neopren, aby pak s hrozným jekotem skočila velmi profesionálně do vody.
Po cestě zpátky k jezerům jsme měli cestou minout ještě asi 120m vysoký vodopád, protože už jsme za sebou nějaké to lezení do kopce měli, vyjádřila jsem přání, že by mohl být vidět ze silnice. A vodopád k naší radosti ze silnice vidět byl. To nás potěšilo a tak jsme se optimisticky vydali do lesíka, že se podíváme, jestli není kousek třeba nějaká vyhlídka. V průvodci se psalo o minimálně 45 minutách chůze k ní, potkali jsme ale i rodiny s dětmi a tak to přeci nemohlo být tak hrozné. Nakonec jsme na vyhlídku došli za pět minut a pozorovali jsme ten největší vodopád, co jsme v životě viděli. Navíc bylo po deštích, takže vody rozhodně nebylo málo a tak nás ta krásná scenerie přesvědčila, že když půjdeme ještě o kousek výš, nemáme co ztratit.
Abych to zkrátila, z pětiminutové vycházky, na kterou
jsme vyrazili v pantoflích a jen s foťákem a telefonem, vznikl asi
hodinový výlet do velmi strmého kopce. Cestou tam jsme potkali ruskou rodinu,
která místo toho, aby nám prostě řekla, jak je to daleko, řekla, že v těch
botách je to pak dál impossible, a cestou dolů jsme minuli docela sympatický pár,
který se neudržel a při pohledu na naši obuv se rozesmál. Ti nám alespoň
popřáli „good luck going down“ a myslím, že je do teď zajímá, proč jsme si
takhle vybavení vyrazili na výlet do kopců.
Po vodopádu nás už čekal jen návrat k jezerům, kromě
Bledu jsme chtěli navštívit i Bohinjské jezero, ke kterému jsme ale dojeli
v noci a oproti středisku plnému hospod a lidí jsme potkali na břehu
akorát netopýra, takže jsme se vydali nocovat zpět k Bledu, na naše
oblíbené parkoviště. A pak už to znáte. Vařič, polní kuchyně, sklopené sedačky
a dobrou noc J.