Ráno jsme se probudili v Koperu u McCafé, kam jsme
dojeli večer v rámci výpravy za noclehem a když už jsme tam byli, pořádná
(dortíková) snídaně na sebe nenechala dlouho čekat. Stavili jsme se ještě do
obchodu dokoupit nějaké dobroty na oběd a pak už jsme jeli zpátky směrem do
vnitrozemí, protože naší další zastávkou byly Škocjanské jeskyně. Dlouho jsme
se rozhodovali, jestli Škocjanské nebo Postojne a nakonec jsme se (díky za ujištění
Milane!) rozhodli nejlépe, jak jsme mohli.
Škocjanské jeskyně jsou památkou UNESCO a protože jsme oba byli v jeskyních asi jen v Moravském krasu, nevěděli jsme moc, co nás čeká. Že to bude stát za to, jsme mohli tušit už podle lidí, kteří se vydali s průvodcem směrem ke vchodu do jeskyní. U něj jsme se potom měli rozdělit na dvě skupiny – anglicky mluvící a slovinsky nebo italsky mluvící. Původně jsme měli v plánu jít s anglicky mluvícím průvodcem, když se ale do „slovinské“ skupinky přidalo jen asi dvanáct lidí a dalších čtyřicet jich zůstávalo na tu „anglickou“, řekli jsme si, že něco slovinsky (nebo italsky, stejně si o nás celou dobu všichni mysleli, že jsme Italové, haha) pochytíme a čím menší počet lidí, tím lépe.
Když se před námi otevřel první prostor, překvapilo nás, jak
je rozlehlý. To jsme ještě zdaleka netušili, co nás čeká. Po příchodu do
Velkého sálu jsme se shodli, že tak velkou jeskyni jsme v životě neviděli,
a když jsme procházeli kolem 16m vysokého stalagmitu, který vzniká už přes 250
tisíc let, připadali jsme si opravdu docela bezvýznamní. Byli jsme nadšení, a přitom ten největší a dechberoucí prostor byl teprve před námi. V průvodci se píše, že když hlavní
jeskyni spatříte, zastaví se vám dech a zpomalí tep a jediné, co k tomu asi
můžu říct je, že rozhodně nepřehání.
Prostor vysoký tak, že by se do něj nad sebe vešly dvě Petřínské rozhledny a protéká jím řeka Reka, byl prozkoumán teprve před necelými 150 lety a je to jeden z největších známých podzemních kaňonů na světě. Na různých místech téměř u stropu jeskyně jsou označeny výšky, do kterých vystoupala voda při povodních způsobených silnými dešti – během relativně krátké doby se může hladina řeky zvednout až o sto metrů, což je v tak obrovském prostoru dost těžké a zároveň trochu děsivé si představovat.
I když fotky, hlavně kvůli dost omezeným světelným podmínkám, nepředají ten zážitek takový, jaký byl, při pohledu na ně se mi vrací pocity absolutního ohromení nad tím, co dokáže příroda vytvořit. Bylo to jako cesta do středu země nebo do trezorů Gringottovy banky… Jakýkoliv příměr vás napadne, my jsme prostě jen stáli a nevěřili vlastním očím.
U jeskyní jsme strávili podstatnou část dne a tak jsme se odpoledne rozhodli pokračovat do Chorvatska s cílem vykoupat se a dojet do Puly, která byla se svým amfiteátrem naším dalším cílem.
