Slovenia Roadtrip - Predjama, Lipica, Piran

Ráno jsme se rozhodli dát Bohinjskému jezeru ještě jednu šanci a vrátili jsme se zpátky (jezera jsou od sebe asi 20 km). Netopýry nahradili vodáci, ale proti Bledu je jezero opuštěnější a i když je krásné, líbit se bude asi víc lidem s loďkou nebo s kolem, my jsme po silnici část břehu objeli autem, ale asi po půl hodině jsme zamířili zpět na dálnici směr jih. U jezera je taky údajně nejnavštěvovanější slovinský vodopád Savica, u kterého ale, na rozdíl od vodopádu Boka, u kterého jsme byli den předtím, chtějí peníze už hned na parkovišti a to ani nevíme, co všechno se platí dál. Takže jestli vodopád, jeďte se podívat na Boku, je vyšší, hezčí, je tam méně turistů a nikdo vás nebude otravovat s kasičkou.

Další zastávka už byla o něco blíž k moři, po přírodě byla na programu trocha historie a Predjamský hrad. Původně jsme chtěli jít jen na prohlídku jeskyní pod ním, ale protože ta začínala až za dvě hodiny, koupili jsme si i vstupenky do hradu a dobře jsme udělali. Nejspíš už na žádný jiný hrad nikdy nepůjdu, protože tohle byl hrad se vším všudy a všechny ostatní už mě asi zklamou. Je to hrad napůl ve skále, napůl vystavěný, a protože jeho hlavní funkce byla obranná, je plný důmyslných systémů, chodeb a bezpečnostních opatření. Dokonce tam najdete i tajnou chodbu ve skále, kterou si kdysi chodil obléhaný rytíř rok a půl do sousední vesnice pro jídlo. No prostě hrad všech hradů!

Po hradu byl čas na prohlídku jeskyní. Ta byla zajímavá asi jen tím, že jsou to opravdu obrovské prostory, které se rozkládají ještě dál ve skále za hradem a vchází se do nich pod hradem a vychází nad ním, takže vlastně celá skála je protkaná spoustou uliček a i když nás překvapila jejich velikost, o den později jsme mířili do Škocjanských jeskyní a s těmi se tyto nemohly rovnat.

O necelých 40 kilometrů jižněji jsme stihli ještě návštěvu hřebčína v Lipici, který stojí za to vidět, i když třeba kůň není vaše nejoblíbenější zvíře a o Lipicánech nebo hřebčínech nic nevíte. Hodinovou prohlídku opravdu hezkých stájí, prostor hřebčína a muzea jsme zakončili chvilkou čekání na to, až budou pouštět z pastvy klisny s hříbaty zpátky do stájí. Sluníčko prosvítalo mezi stromy, a když se v lipové aleji objevili první bílí koně, byla to scéna jak vystřižená z pohlednice.

A ještě než zapadlo slunce, seděli jsme na pobřeží. Naším večerním cílem byla Piran, kouzelné přímořské městečko, které předčilo všechna naše očekávání a bylo to jako v pohádce. K tomu snad není ani co dodat, snad jen že ve skutečnosti to bylo ještě hezčí, než na fotkách. 

Z Pirane jsme se ještě přemístili kousek vedle, do Portorože, která je podstatně větší a je považovaná za jediné slovinské přímořské letovisko. Na promenádě jsme objevili příjemný bar s dobrým pitím a nejlepším dipem, který kdy kdo k toastům servíroval, ale protože jsme se tam vrátili ještě jednou až z Chorvatska, tak o tom zase příště :). 

PS.: Kdyby vám připadalo, že se někdo koupe v tom ledovcovém jezeru, tak ano, koupe. Pavel si během deseti hodin stihl zaplavat v jezeru i v moři a odpověď na otázku co je studenější je asi jasná, i když rozdíl nebyl tak velký :D.